Při pohledu na jednotlivé etapy života Leny Stein-Schneider, jež na svou důkladnou dokumentaci stále čekají, je jasné, že v mnoha ohledech předběhla svou dobu. Byla jednou z mála skladatelek v Německu, které se odvážily vstoupit do veřejného života a svou rozmanitou uměleckou činností si vydobýt respekt v kulturním životě tehdejšího Berlína. Jako skladatelka se věnovala nejen operetnímu žánru, ale sklízela velké úspěchy i v oblasti populární hudby a dokázala se prosadit také jako sbormistryně a dirigentka. Její díla se hrála na mezinárodních pódiích. Dnes máme k dispozici pouze několik rukopisů a nahrávek jejích děl, například v archivu Frau und Musik v Kasselu. Mezi nimi se nachází právě i hudební pohádka Goldhärchen (Zlatovláska). Dílo je datováno do roku 1949 a vydalo je rovněž nakladatelství Editions du Bourg ve švýcarském Lausanne.
Lena Stein-Schneider
Biografie
Skladatelka, klavíristka, libretistka a dirigentka Lena Stein-Schneider (rozená Helene Meyerstein) se narodila 5. ledna 1874 v Lipsku jako sedmé z osmi dětí obchodníka s vlnou Moritze Meyersteina a jeho ženy Pauline. Navštěvovala dívčí gymnázium a poté studovala zpěv a klavír na lipské konzervatoři. V roce 1892, v osmnácti letech, se provdala za obchodníka Alfreda Schneidera a přestěhovala se za ním do Berlína, kde se jim mezi lety 1893–1905 narodily čtyři děti: Alice, Fritz, Lucie a Gisela. Hudební kariéry se však i přes početnou rodinu nevzdala. V Berlíně pokračovala Lena Stein-Schneider ve studiu zpěvu u Loly Beeth a Georga Vogela a studovala rovněž kontrapunkt a kompozici.
Umělecké jméno Lena Stein-Schneider přijala po sňatku s Alfredem Schneiderem. Kdy přesně začala komponovat, není známo, ale ve světě operety zaznamenala první úspěch v roce 1909 se svým dílem Der Luftikus (Větroplach). Proslula nejen jako autorka operet, ale také populární a filmové hudby. Komponovala většinou na vlastní libreta a své skladby si z velké části rovněž sama dirigovala. Do filmu vstoupila v roce 1919 hudbou k dvoudílnému seriálu Der Kampf um die Ehe (Boj o manželství). Od té doby se věnovala také psaní skečů pro kabaret a rozšířila tak svou tvorbu o skladby taneční a populární hudby, které jí přinesly nejen finanční úspěch, ale také nabídky od několika nakladatelství a gramofonových firem. Její díla vydávaly mimo jiné firmy Ricordi, Junne, Ullstein, Drei Masken, Pabst & Fischer nebo Deutsche Grammophon. Koncertovala v Německu, Itálii a ve dvacátých letech také často v USA, kde měl v roce 1925 v Keithově divadle v New Yorku premiéru její singspiel Composer's Dream (Skladatelův sen). Její členství v AMMRE (Anstalt für mechanisch-musikalische Rechte GmbH), předchůdci dnešní GEMA, a v AKM (Gesellschaft der Autoren, Komponisten und Musikverleger) přispěly k tomu, že od jisté doby mohla žít z tantiém.
Na počátku 20. století založila ve svém bytě v Berlíně vlastní hudební salon a později také pobočku slavného newyorského Rubinsteinova ženského sboru, se kterým se seznámila na turné v USA. Založila také takzvaný Rubinsteinův klub, jenž se stal významnou platformou pro propagaci mladých hudebníků, kteří se mohli jeho prostřednictvím předvést zainteresovanému publiku a kritikům. Díky všem těmto aktivitám se z Leny Stein-Shneider stala uznávaná osobnost berlínského hudebního života.
Po nástupu NSDAP k moci začala být její tvorba systematicky vytlačována z německé kulturní scény a z veřejného života. V roce 1933 byl zakázán Rubinsteinův klub a rozpuštěn stejnojmenný ženský pěvecký sbor. V roce 1935 jí bylo odepřeno přijetí do Říšské hudební komory a definitivně zakázána profesionální činnost, což v tu dobu již ovdovělou umělkyni přivedlo do finanční tísně. Toto vyloučení pro ni bylo tím spíš nepochopitelné, že během první světové války sloužila jako zdravotní sestra a svou sounáležitost s Německem vyjádřila i hudebně, například ve své Kronprinzen Marschlied op. 103 z roku 1914.
O jejím životě mezi lety 1935 a 1945 a o letech poválečných až do její smrti v roce 1958 není prakticky nic známo. Je však doloženo, že Lena Stein-Schneider byla 6. srpna 1942 odvezena do Große Hamburger Straße a odtud 14. srpna 1942 ve věku 68 let deportována 44. transportem I/45 do terezínského ghetta, kde byla vězněna třicet měsíců. Podařilo se jí přežít, neboť těsně před osvobozením byla 5. února 1945 převezena zvláštním transportem švýcarské delegace do Švýcarska, kde se posléze na několik let usadila. Vzhledem k jejímu pokročilému věku a podlomenému zdraví se však již nemohla plně věnovat své profesi. Během let strávených ve Švýcarsku napsala pouze jednu rozhlasovou hru a několik drobnějších skladeb, včetně známé Avinu Malkenu: Modlitby za mír, která vyšla jak v hebrejské verzi, tak v německé verzi (německou verzi publikovalo švýcarské nakladatelství Editions du Bourg v Lausanne v roce 1949).
Na počátku 50. let se Lena Stein-Schneider přestěhovala zpět do Berlína, odkud zahájila dlouhý boj s německými úřady o odškodnění. Jejím hlavním zájmem bylo získat finanční náhradu za ztrátu rukopisů a nahrávek svých děl, prokazování požadované berlínskými úřady však bylo prakticky nemožné. Ve svých 83 letech se Lena Stein-Schneider nakonec dočkala odškodnění ve výši 3 500 marek. Zemřela v Mnichově 17. června 1958.
